Názory a komentáře

Hovoří se o tom dlouhodobě – české domácnosti, které se potýkají s finančními problémy, pročež by prošly tzv. majetkovými a jinými testy, kterými jsou podmíněny výplaty dávek z českého sociálního systému, často této možnosti nevyužívají. Důvodem je například ostych, že se nedokáží uživit sami a musí „žebrat“ o pomoc u jiných nebo vysoká administrativní náročnost. Proti problému prvému kontinuálně bojují (nejenom) nevládní organizace, které se snaží vysvětlit, že žádat o sociální dávky není žádná reputační katastrofa na rozdíl od půjčování si statisíců korun od nebankovních institucí s extrémně nevýhodnými podmínkami. S druhým problémem měla pomoci zejména tzv. superdávka. Jak se na obou frontách daří? Odpověď nám poskytne čerstvá studie společnosti PAQ Research.

Po několika týdnech od začátku války USA a Izraele proti Íránu můžeme konstatovat, že se ve světové ekonomice stalo (bohužel) přesně to, čeho jsme se obávali a co světová ekonomika v současnosti skutečně nepotřebovala – další silný proinflační impuls. Pár dní po začátku války došlo ke skokovému nárůstu ceny ropy, načež promptně zareagovaly ceny benzínu a nafty na čerpacích stanicích. Právě vysoké náklady na dopravu a s tím spojený strach z růstu cen zboží a služeb byly důvodem, proč se česká vláda rozhodla regulovat složky výsledné ceny pohonných hmot. Pojďme se nyní podívat, zda jde o kroky efektivní, které skutečně přinesou finanční úlevu.

Když ministr zahraničí před pár dny navštívil Maroko a hovořil o existenci tzv. „Marocké“ Sahary, způsobil diplomatům větší vrásky, než si mohl běžný pozorovatel mezinárodního dění všimnout. Macinkou použité označení má však nejen hluboce symbolický význam, ale také ryze praktický dopad, jehož důsledkem může být umrtvení obchodních vztahů se sousedním Alžírskem, které právě kvůli otázce kusu Sahary má s Marokem uzavřenou pozemní hranici.

Po čase se vracím k mezilidskému tématu: Čechové a Češky a jejich partnerský život. V české společnosti již delší dobu panuje jakýsi neurčitý, ale všemi poměrně silně vnímaný pocit, že dnešní mladí Češi se neumí seznamovat, resp. že jim to „v praxi“ moc nejde. Abychom mohli pocit nahradit reálnými daty, podíváme se na zbrusu nové závěry výzkumného projektu Současná české rodina, který je počinem Masarykovy Univerzity v Brně. Co se lze ze závěrů studie, jejíž sběr dat proběhl v roce 2025 na více než 3 700 respondentech ve věku 21 až 74 let, dozvědět?

Vrcholný český orgán kontroly zřízený Ústavou ČR sídlící v Brně – Nejvyšší kontrolní úřad (dále v článku jen „NKÚ“) – vydal pravidelnou výroční zprávu své činnosti za minulý rok. V něm (tradičně) konstatuje, že České republice se (nejen) v oblasti digitalizace nedaří a jde bohužel o dlouhodobý stav, ač jsou na nedostatky dotčená místa státní správy úřadem pravidelně (nejen v závěrečné výroční zprávě) upozorňována. NKÚ během uplynulého roku provedl celkem 32 kontrolních akcí u 142 prověřovaných osob, v rámci nichž prověřil majetek a finanční operace za téměř 100 miliard korun českých. Jaké jsou závěry NKÚ a proč jde pro adresáty o mnohdy skličující a depresivní čtení?

Od včerejšího dne, tj. 1. dubna 2026, byly navýšeny tarify pro státní zaměstnance a těm se tak nyní bude žít lépe. Aspoň toto jsme několikrát slyšeli z úst ministra práce a sociálních věcích. Na první pohled by se tak státním zaměstnancům mělo skutečně začít dařit o něco lépe, neboť budou mít vyšší příjmy. Jenže se zdá, že jde skutečně jenom o první zdání a při hlubším zkoumání celé problematiky docházíme ke znepokojivému závěru – přidání nakonec nemusí být o tolik, o kolik je prezentováno či nemusí být dokonce žádné. Jak k tomu může dojít?

Po několika měsících se vracím k tématu koncesionářských poplatků. Ve svém říjnovém článku jsem rozebíral, co to vlastně koncesionářský poplatek je, jaké instituce jsou skrze ně financovány, že i přes právní označení „poplatek“ se dle obsahu nejedná o nic jiného než daň a zamýšlel jsem se nad tím, jak s touto skrytou daní naložit. Můj návrh byl jít „netflixovskou“ cestou – tzn. zpřístupnit vysílání tomu, kdo o něj má skutečný zájem a kdo za tuto službu chce platit. Nová vládní koalice si vzala téma koncesionářských poplatků za jedno ze svých hlavních témat a dle programového prohlášení mělo dojít k významné změně – zrušení koncesionářských poplatků a zajištění financování České televize a Českého rozhlasu skrze státní rozpočet...

Českou fotbalovou scénou po dvou dekádách „klidu a fair play“ znovu otřásá reputační skandál. V úterý 24. března 2026 provedla Národní centrála proti organizovanému zločinu (dále jen „NCOZ“) v součinnosti s Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci policejní razii obřích rozměrů, v rámci níž byly zadrženy desítky lidí, včetně známých postav českého fotbalu. Současně se problém týká přímo i některých českých fotbalových klubů. Koho se policejní zátah týká, co o něm zatím víme a jaké mohou přijít pro jednotlivé aktéry postihy?

Asi každý z nás se někdy skrze vzdálený přístup podíval do katastru nemovitostí (dále v textu jen „katastr“). Jedná se o veřejně přístupnou databázi, ze které mohou zájemci seznat širokou škálu informací, neb se jedná o soubor údajů o nemovitostech na území České republiky, obsahující popis jednotlivých nemovitostí (pozemků a staveb). Za velice důležitou součást je nutno považovat evidenci vlastnických a jiných věcných práv (např. služebností) k těmto nemovitostem. Zjednodušeně řečeno lze v katastru dohledat, kde se nachází konkrétní nemovitost, její využití a též její (spolu)vlastníky. A právě tato otevřenost a přístupnost dat se zdá býti do určité míry problém.

Státní služba – vděčný terč nekonečné kritiky. Pro mnohé je státní služba (v laickém prostředí „prostě úředníci“) něco těžko uchopitelného. Lidé mimo tento (doslova) ekosystém vlastně ani pořádně neumí říct, co to ta státní služba je, neumí definovat, co vykonává a čím se zabývá. Všichni ale naprosto bezpečně ví, že je přebujelá, úředníci přeplacení a dle některých navíc líní a arogantní. Vláda nedávno představila koncept „Státní služba 2.0“, což, jak sama uvádí, je studie, která shrnuje hlavní poznatky o fungování státní služby a navrhuje směr její další modernizace a její výstupy budou sloužit jako jeden z hlavních podkladů pro přípravu Akčního plánu pro rozvoj lidských zdrojů, který navrhne konkrétní opatření pro další profesionalizaci, rozvoj kompetencí zaměstnanců a modernizaci personálního řízení v úřadech. Pojďme se na tento dokument podívat blíže a zodpovězme otázku v názvu článku.

Aktuální situace na Blízkém východě přímo vybízí k zamyšlení se nad íránskou politikou vůči Africe, se kterou se teheránský režim snaží v posledních desetiletí rozvíjet vzájemné vztahy. K nejzásadnějším aspektům patří tendence vyvažovat rostoucí vliv Saudské Arábie napříč kontinentem a vy(zne)užívání vybraných zemí pro vlastní vojenské a strategické cíle. Ukázkovými příklady jsou Eritrea, Súdán a Jihoafrická republika, se kterou Írán dokonce na začátku ledna 2026 realizoval nepříliš úspěšné námořní cvičení.

Všichni v České republice – od ekonomů, přes politiky až po úplně obyčejné občany naší země – ví, že Česko stárne. Ví také, že stárneme rychle. Ví také, že demografické změny jsou poměrně dobře předvídatelné, takže se na ně dá připravit o něco jednodušeji než na jiné, podobně zásadní změny. Stejně tak ale také ví, že vědět nestačí, je třeba spolu s věděním také chtít. A chtít znamená reálně se na zásadní demografickou změnu připravovat: vytvářet plány, zajišťovat prostory, pracovní síly a zejména financování. Zdá se však, že české politické vedení chce jenom vědět.

Plzeňským veřejným prostorem poslední týdny hýbe záměr na pojmenování nějakého místa ve městě po Karlu Gottovi. Panuje na něm shoda napříč politickým spektrem a politici i veřejnost se předhání s nápady, jaké místo po „mistrovi“ či, kdo s tím přišel dřív. Lidé píšou pod jejich příspěvky oslavné komentáře, a tak to vypadá, že stále platí „vox populi, vox dei“ a Plzeň bude mít hnízdo „zlatého slavíka“. Možná bychom se mohli trochu zamyslet, zda Gott je opravdu hodný, abychom po něm pojmenovali náměstí či náplavku.

V minulém článku jsem se začal zabývat tématem vysoce aktuálním – právě probíhajícím přijímacím řízením na střední školy. Jedná se období velkého psychického vypětí na všech „frontách“ od žáky, přes rodiče až po příslušné pracovníky společnosti CERMAT zajišťující testování. Zamýšlel jsem se nad tím, jak by měla vypadat reforma přijímacího řízení a navrhl jsem zavedení minimální bodové hranice, modelu „nejprve test, poté přihláška“ a na konci jsem kvitoval zdařilou (alespoň částečnou) digitalizaci celého procesu. Co dalšího by dle mého mělo být v této oblasti zavedeno?

Právě nastávající období roku je v oblasti školství spojeno s psychicky extrémně náročnými týdny nejen pro školáky, ale i pro jejich rodiče a učitele – čas „přijímaček“ je totiž tady. Výsledek přijímacího řízení na střední školu je pro školáka zcela zásadní okamžik v jeho životě, neboť může významně ovlivnit jeho budoucnost. Po dlouhá léta se hovoří o reformě, která by měla přijímací řízení zefektivnit, zracionalizovat a zdigitalizovat. Co by mělo být dle mého mínění v tomto směru realizováno a povedlo se již něco?

Je málo ekonomických ukazatelů, které jsou takovým strašákem pro celou zemi, jakým umí být rostoucí nezaměstnanost. Ztráty pracovních míst v nadměrném měřítku znamenají ztráty příjmů, existenční finanční problémy, pokles koupě-schopnosti ústící ve zpomalení výkonnosti ekonomiky celé země, což nakonec pocítí i ti zaměstnaní. Jaká je aktuální situace ohledně nezaměstnanosti v České republice s výhledem na následující měsíce?

Po čtyřech letech se opět blíží komunální volby. Na přelomu zimy a jara se začnou scházet jednotlivé strany, marketingové týmy a experti ke tvorbě programů. Plzeň však za posledních 30 let prošla obrovskou proměnou a ze zanedbaného socialisticko-dělnického skanzenu se stala moderním městem, o kterém se často tvrdí, že je v něm radost žít. Není tedy náhodou, že se objevují narativy, že Plzni nic nechybí. Zároveň si město může i díky svému velkému rozpočtu leccos dovolit. Rozhodl jsem se tedy usnadnit práci všem těm, kteří si budou lámat hlavy s tvorbou politických programů a představuji vám zde pět zaručených trháků letošní kampaně.

Není to tak dávno, co bývalá vláda premiéra Petra Fialy představila návrh zákona o státním rozpočtu pro rok 2026, který byl hojně kritizován odbornou veřejností (mimo jiné) za to, že součástí tohoto návrhu nebyl rovněž rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury, pročež byl návrh celkově považován jako předložený v rozporu se zákonem. Tímto tématem jsem se v dřívějším článku zabýval. Uplynulo pouze pár měsíců a odborná kritika se vrátila, tentokrát ovšem již vůči nové vládě premiéra Andreje Babiše a za jiný „prohřešek“. Co je špatně tentokrát?

„Zemědělství vnímám jako službu krajině i lidem – s respektem k přírodě, zvířatům a tradici.“ – Slova Martina Nejdla, jenž sice studoval zpěv, stal se členem Opery Plzeňského divadla a chtěl se věnovat vážné hudbě, ale nakonec se ujal navráceného zemědělského majetku po předcích. Od roku 2013 hospodaří s rodinou na statku Zbyslav, vzdáleném čtyři kilometry od města Plánice. Jeho krédem jsou slova Benjamina Franklina: „Svoboda je nerozlučně spjata s odpovědností.“ Na přibližně osmdesáti hektarech zemědělských pozemků se věnuje zejména chovu čistokrevného plemene skotu aberdeen angus.

Dlouhodobě slýcháváme od ekonomů, že je pro současnou generaci lidí od 20 do 40 let nesmírně důležité, aby si začali včas a v dostatečné míře spořit prostředky na období jejich postproduktivního věku. Drtivá většina z této věkové kategorie si nějakým způsobem skutečně šetří a cítí se tak zajištěni na dobu, kdy již nebudou mít příjem z pracovního procesu, čímž de facto reflektují současnou negativní demografickou situaci a s tím spojené budoucí problémy českého důchodového systému. Jenže jak se ukazuje, ne všechny způsoby šetření jsou skutečně výhodné pro ty, kdo si šetří.

Gabonské město Lambaréné ležící u jezera obklopuje džungle, která sem na začátku 20. století přilákala francouzského lékaře, teologa a muzikologa Alberta Schweitzera, jenž tady, jen pár stupňů pod rovníkem, založil věhlasnou nemocnici. Areál obklopený všudypřítomným pralesem se stal doslova poslední záchranou nejen pro všechny místní trpící malárií, tyfem či leprou, ale také poprvé do nitra džungle přinesl sofistikovanou evropskou zubní či pediatrickou péči, díky níž se výrazně zvýšila kvalita života všem, jež do nemocnice byli schopni fyzicky dojít. V roce 1968 se Lambaréné stalo cílem československé studentské expedice, vezoucí z Prahy zdravotnické vybavení, což jí zajistilo čestné místo na cestovatelské mapě. O této československé stopě však na místě nikdo neví a to, co my považujeme za legendární odkaz, vzbuzuje na místě spíše údiv, překvapení a vlastně nezájem.

Ve vztahu k české justici se krom „mediálně šťavnatých“ kauz řeší v poslední době více „normálních“ témat – zejména zvyšování platů nesoudcovského personálu a v posledních týdnech především nápad nového ministra spravedlnosti na zeštíhlení soudní soustavy v podobě rušení (některých) okresních soudů. Jedná se o dobrý nápad sledující úspory nebo toto opatření přinese více problémů než užitku?

Daňová soustava každé země je páteří jejího ekonomického fungování z rozpočtového prizmatu, neboť státy nemají jiné příjmy (pomineme-li obdobná plnění jako má Česká republika jakožto členský stát Evropské unie), než jsou právě daně a platby podobného charakteru (např. cla a pojistné). Nastavení daňové soustavy, tzn. co a jakou mírou se daní, je proto naprosto zásadní z hlediska dlouhodobého prosperování dané země. Pojďme se podívat na českou daňovou soustavu a její bolavá místa.

Je to už více než čtrnáct dní, co uplynulo od kongresu ODS, který se konal v hotelu Clarion v pražských Vysočanech. Většina emocí již odezněla a všichni komentátoři, politologové, politici i novináři jeho průběh a výsledky rozebrali a zhodnotili. Avšak nedostatek jejich pochopení pro skutečný význam kongresu mě nutí napsat ještě jedno ohlédnutí za touto událostí.

Každý zná legendárního „Mirečka from Bujumbura“, studenta medicíny ze série o „Básnících“, který se stal doslova ztělesněním Afričana v socialistickém Československu. Možná však ale překvapí fakt, že Mireček vůbec nebyl z burundské Bujumbury, nýbrž z Republiky Kongo, do které se v 90. let vrátil a kde dodnes žije ve třetím největším městě – Dolisie – ležícím na půli cesty mezi Brazzaville a Pointe-Noire a že byl do „Básníků“ obsazen coby neherec. Československo bylo doslova plné podobných studentů různého věku, jejichž úkolem bylo vzdělávat se v duchu socialismu a po návratu do své vlasti šířit myšlenky dělnického hnutí napříč kontinentem. Nepovedlo se to a v dnešních padesátnících až sedmdesátnících zbyla pochopitelná hořkost z návratu zpět do Afriky.