Severní Korea nedisponuje příliš širokým portfoliem zboží, které by bylo vhodné k exportu a jež by napomohlo trochu vylepšit zcela tristní obchodní bilanci. Přesto však diktatura, jejíž obyvatelstvo pravidelně lavíruje na hranici hladomoru, vyváží něco, co doslova vyráží dech a je signifikantním znakem celé řady afrických měst. Nejedná se o nic menšího než obrovské sochy, monumenty a památníky, za jejichž výstavbou stojí severokorejská stavební a umělecká společnost Mansudae Overseas Projects, která zaměstnává nejlepší odborníky, jež za tolik nenáviděné americké dolary budují napříč Afrikou to, co místním vládcům doslova na očích vidí.
Historie státní stavební společnosti sahá až do roku 1959, kdy v severokorejském hlavním městě vznikla státem řízená společnost mající za cíl budovat stavby oslavující kult osobnosti nového vůdce. Od roku 1979 začíná KLDR své umění exportovat, a to v době vrcholící studené války, kdy mohla poměrně úspěšně rozvíjet své vazby s řadou národně-osvobozeneckých hnutí a severokorejský brutalistní styl perfektně konvenoval s potřebami států budujících si novou identitu na troskách bývalých koloniálních vládců. Potřeba vymezit se vůči předchozí éře, ukázat, že nová politická reprezentace vzhlíží ke světlým zítřkům a ochota platit za velkolepé stavby otevírala Severokorejcům dveře, a ti začali kontinent zásobovat megalomanskými stavbami socialistického realismu, ne nepodobné legendárnímu Stalinovi (alias „Frontě na maso“) na Letné. To, co jsme my vnímali jako umělecky možná poněkud sporné, hltali Afričané plnými doušky jako způsob, jak dát najevo svou emancipaci. Na místo staveb inspirovaných stylem Art Deco či koloniální architekturou konce 19. století se nově nezávislé státy inspirovaly ve stavbách oslavujících kult osobnosti toho, kdo právě vítězil. Severokorejci nabízeli kompletní balíček zahrnující vše od návrhu až po posledního dělníka přivezeného z KLDR. To vše za pečlivého dozoru severokorejských státních orgánů kontrolujících nejen stav betonu, ale taky propagandy doprovázející otevření každé nové stavby. Největší úspěchy slavila diktatura v zemích typu Angola či Mosambik, kde se mohla velmi dobře uplatit zkušenost s budováním staveb založených na kultu vůdce, takže v Luandě či Maputu spatřily světlo světa sochy prvních nezávislých prezidentů v nadživotní velikosti a s nelidských výrazem. Ačkoliv v obou zemích probíhaly občanské války, peníze na sochy těch, kteří v nich nakonec zvítězily, se našly, a tak v centru Maputo blízko obrovské katolické katedrály stanula socha Samora Machela, zatímco Luanda se pustila do 30letého budování Mauzolea António Agostinho Neto. Počátkem 80. let se Severokorejci také pustili do jedné z nejznámějších staveb, a sice památníku Národních hrdinů v zimbabwském Harare, jehož prostřednictvím chtěl nově zvolený prezident Mugabe stvrdit definitivní svržení bělošského režimu. Podařilo se, přičemž inspirací pro stavbu se stal legendární samopal AK-47.
S koncem studené války, smrtí Kim Ir-sena a nástupem syna Kim Čong-ila se země sice dostala z akutního hladomoru, ale nedostatek potravin provázel prakticky celá 90. let a počátek nového tisíciletí, přičemž export architektonických staveb byl jedním z mála zdrojů zahraničních měn do chatrného státního rozpočtu. Naštěstí počátkem 90. let získala nezávislost Namibie, a tak v hlavním městě Windhoek mohlo vzniknout Muzeum nezávislosti, kterému se říká „Čajová konvička“ pro jeho typický design, jenž je dotvářen sochou prvního prezidenta hlídajícího vstup. Uvnitř ponuré stavby, kam denní světlo proniká jen do horního patra s nepřesvědčivě vypadající kavárnou, se nachází muzeum plné artefaktů v podobě zbraní a obrazů s tematikou evokující ve mně vzpomínku na návštěvu severokorejské vernisáže v galerii ve Vídni. Světlé barvy, velké plochy a prázdný výraz. Ve městě se ještě nachází další stavba, jež byla inspirována monumentem v Zimbabwe, a tedy soudruzi z KLDR efektivně okopírovali sami sebe. Trojice tří hrdinů ve strnulé poloze zkrášluje také hlavní město Botswany Gaborone, který zachycuje tři hlavní postavy boje za nezávislost v bývalé britské kolonii. Socha sice rozlítila menšinová etnika v zemi, protože „tři svatí“ jsou zástupci dominantní skupiny Tswana, nicméně Severokorejci zadání splnili přesně tak, jak představitelé „diamantové demokracie“ chtěli.
Dobrou zprávou pro severokorejskou ekonomiku bylo také dostavění angolského memoriálu v roce 2012 přezdívaného „Vesmírná raketa“ pro jeho signifikantní tvar. Inu severokorejský jaderný program se propsal všude a model rakety směřující ke hvězdám dnes stojí nedaleko angolského parlamentu, který je pro změnu pozůstatkem portugalské přítomnosti. Obskurně působící mauzoleum je přísně střežené, pro turisty otevřené, ovšem pravidelně zavřené, takže ne vždy se vám poštěstí jej obdivovat i zevnitř. KLDR tušila, že se v roce 2011 a 2012 chystá zpřísnění mezinárodních sankcí, a tak se pokusila toho před jejich uvalením dokončit co možná nejvíce, aby režim získal tolik potřebné dolary zajišťující jeho elitám celkem spokojené přežívání. Konečně právě ta asi vůbec nejznámější stavba – Monument africké renesance – stojící v senegalském Dakaru – spatřila světlo světa v roce 2010. 50 metrů vysoký kolos je vyšší než newyorská Socha svobody či socha Ježíše v Rio de Janeiro a je věnována africkému lidu. Je umístěn v jednom z nejdůležitějších afrických měst a při pohledu na něj se neubráníte směsici pocitů, v nichž převažuje děs a možná trochu obdiv nad tím, že masa betonu drží pohromadě bez zjevných prasklin.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
