Linda Piknerová: Svatý Tomáš a Princův ostrov: Kakaová velmoc, kde nikdy neproběhl vojenský převrat

Ostrovy v Guinejském zálivu ležely od 15. století na hlavní námořní trase mezi Evropou a jižní polokoulí a přirozeně se staly zastávkou portugalských mořeplavců plujících kolem Afriky. Součástí portugalské koloniální správy zůstaly až do roku 1975, díky čemuž se na ostrovech pokrytých džunglí, dramatickými skalami a černým pískem vytvořila svébytná kultura, která nám je, navzdory geografické vzdálenosti, vlastně docela srozumitelná. Konečně portugalština je stále úředním jazykem, katolická víra je dominantní a jediné přímé spojení s Evropou zajišťuje portugalský TAP, takže z Lisabonu můžete do rovníkové Afriky vyrazit přímým letem. Portugalci si z ostrovů udělali nejen dopravní křižovatku, díky které mohli docela době ovládat své africké kolonie, asijské obchodní državy a Brazílii, ale také objevili jejich zemědělský potenciál, zvláště pokud šlo o pěstování kakaových bobů a jejich zpracování. Import kakaovníku z jižní Ameriky do optimálního středoafrického klima v průběhu 19. století přinesl zlom v historii dvojice malých ostrovů, které začaly ovlivňovat světovou ekonomiku více než si kdo představoval.

Základem zemědělské produkce kakaa se stali Portugalci budované roças, rozsáhlé plantáže závislé na levné pracovní síle Afričanů, které položily základ „kakaovému boomu“ této malé ostrovní oblasti. Roças vytvářely celý samostatný systém, jehož součástí nebyly jen samotné plantáže, ale také potřebná infrastruktura včetně železnice a silnic, ubytovacích zařízení pro správce, kostelů, škol nebo skladišť. Vlhké klima v kombinaci s dostatkem plantážních dělníků a odběrateli v Evropě vyžadujících čokoládové pochutiny vytvořily perfektní podmínky pro „kakaový boom“, který z ostrovů udělal jednoho z největších producentů kakaa 20. století. Pracovní podmínky nebyly valné, nicméně kvůli uzavřenosti portugalského koloniálního systému trvalo poměrně dlouho, než se ukázalo, že životní podmínky zaměstnanců pocházejících např. z Angoly nejsou nepodobné tomu, jak vypadaly před zrušením otroctví. Výsledkem sice byla skvělá kvalita kakaových produktů, ale taky jejich bojkot, takže nakonec se podmínky přece jen o něco zlepšily. Největší ránu však kakaový byznys dostal po vyhlášení nezávislosti, kdy se vybudovaná infrastruktura v zásadě zhroutila a současně se produkce kakaa přestěhovala na pevninu do západní Afriky. Řekne-li se kakao, vybavíte si dnes Ghanu či Pobřeží slonoviny, rozhodně ne Svatého Tomáše, kde se výrobě čokoládových pochoutek dnes věnují jen malé rodinné podniky, z nichž tím asi nejvyhlášenějším je značka Claudio Corallo. Měla jsem možnost malou čokoládovnu v srdci hlavního města navštívit a poprvé v životě jsem si uvědomila, že 100% čokoláda nemusí být protivně hořká a jednu kostičku nemusíte zajíst lžičkou cukru. Poznání, jak chutná skutečná čokoláda, patří k rozhodně za to a člověk si najednou uvědomí tu propast mezi supermarketovou tabulkou a skutečnou lahůdkou.

Ačkoliv ekonomika po zisku nezávislosti začala skomírat, jako zázrakem unikla ostrovní republika klasickému postkoloniálnímu neduhu, a sice sérií převratů a pučů, které by křehce nabytou svobodu vyčerpávaly víc než by bylo několik desítek tisíc lidí schopno unést. Právě malý počet obyvatel společně se slabou armádou bez jakéhokoliv ekonomického vlivu a absencí přírodního bohatství můžeme chápat jako hlavní důvody, proč se rovníkové republice vyhnuly občanské války, které naopak sužovaly její sousedy na pevnině. Dokonce i autoritářský režim byl ve srovnání s nedalekou Rovníkovou Guineou vlastně snesitelný, protože sice byla omezena činnost opozice, ale ta stále žila na rozdíl od zmíněné Rovníkové Guiney či Gabonu, kde opozičníci končili při nejlepším ve vězení. V době studené války o Svatý Tomáš projevovala zájem jen hrstka dobrodruhů jezdících objevovat endemickou faunu a flóru, což ostrov uchránilo od zájmu východního i západního bloku a umožnilo mu udržet si svůj jedinečný charakter nezkažený konzumem.

Nový impuls do ekonomiky země přinesly informace o možných nalezištích ropy a zemního plynu pod mořskou hladinou, což nikoho v zásadě nepřekvapilo vzhledem k tomu, že Guinejský záliv patří k nejvýznamnějším světovým nalezištím obou surovin. O to větší překvapení přišlo ve chvíli, kdy realizované průzkumné vrty nepotvrdily tak velké zásoby, jak se vzhledem k blízkosti delty Nigeru, klíčové oblasti v celé západní Africe, očekávalo a optimistický scénář počítající s tím, že k produkci kakaa a kávy se přidá taky ropa vzal aspoň na chvíli za své. Možná je to pro ostrovy lepší, protože zkušenosti z africké pevniny ohledně využívání přírodního bohatství ve prospěch jeho obyvatel nejsou zrovna povzbudivé.

Naopak jako udržitelný se jeví potenciál v oblasti turistického ruchu, který táhnou nejen kakaové plantáže a ibis svatotomášský, jeden ze symbolů ostrova, ale také rovník a minimální světelné znečištění. Konečně právě poslední dva jmenované atributy sem přivedly v květnu 1919 vědce ověřující slavnou teorii relativity. Maličký Princův ostrov díky své poloze a perfektní obloze umožnil potvrdit Einsteinovu tezi, čímž se nesmazatelně zapsal do historie. Máte-li chuť si chvíli připadat jako na cestovatelské výpravě časem, vydejte se na místo, kudy prochází rovník a kde si můžete na vztyčeném památníku užít pocit, že vámi procházejí polokoule. Drobnou vadou na kráse je, že GPS v mobilu avizuje rovník jinde než mramorový monument s mapou světa, takže chvíli budete váhat, jestli ta polokoule vámi už dávno neprošla.

Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.