Aktuální situace na Blízkém východě přímo vybízí k zamyšlení se nad íránskou politikou vůči Africe, se kterou se teheránský režim snaží v posledních desetiletí rozvíjet vzájemné vztahy. K nejzásadnějším aspektům patří tendence vyvažovat rostoucí vliv Saudské Arábie napříč kontinentem a vy(zne)užívání vybraných zemí pro vlastní vojenské a strategické cíle. Ukázkovými příklady jsou Eritrea, Súdán a Jihoafrická republika, se kterou Írán dokonce na začátku ledna 2026 realizoval nepříliš úspěšné námořní cvičení.
Obecně platí, že Írán dlouhodobě zaměřoval svou pozornost na spolupráci se zeměmi ležícími v bezprostřední blízkosti Rudého moře, které se nachází v relativní blízkosti Perského zálivu. Při pohledu na mapu je patrné, že dnes tolik skloňovaný Hormuzský průliv, v němž momentálně kličkují lodě mezi nastraženými podmořskými minami, má své „dvojče“ v podobě úžiny Bab al Mandab, jež je vstupní branou do Rudého moře. Z ní pak vede trasa skrze Rudé moře dál přes Suez do Středozemního moře, přičemž jakákoliv nestabilita v této oblasti se promítá do cen prakticky veškerého zboží. Možná si vybavíte, jak před pár lety uvíznul v Suezu tanker, který doslova zašpuntoval jednu z nejexponovanějších námořních tras. Výsledkem byl krátkodobý otřes světového obchodu, který se ale brzy vzpamatoval právě proto, že se jednalo o exces v řádu pár dnů. Ovládnutí úžiny Bab al Mandab mezi Jemenem na Arabském poloostrově a Džibutskem v Rohu Afriky je dlouhodobým geopolitickým cílem Íránu právě proto, že nestabilita v tomto regionu nejvíce ovlivní ty, vůči kterým režim ostře vystupuje – tedy západní svět.
Ve snaze destabilizovat oblast Rohu Afriky podporuje Írán dlouhodobě milice Hútiů v Jemenu, na jejichž pozice v posledních měsících útočí Izrael, který sice argumentuje zajištěním národní bezpečnosti, ale v principu jde o eliminaci hrozby eskalace nestability v Rudém moři. Pokud si pod označením Hútiové nic nevybavíte, možná vám pomůže, že se jedná o podobnou skupinu jako je o něco známější Hizballáh v jižním Libanonu či Hamás v Gaze, jejichž chlebodárcem je opět Írán.
Pozornost Íránu se neomezuje jen na Arabský poloostrov, ale ústřední místo v geopolitických úvahách zaujímá také africké pobřeží Rudého moře, kde teheránský režim intenzivně hledal spojence ochotné akceptovat jeho vliv na svém území. Vhodnými partnery se staly dvě země – Súdán a Eritrea – které jsou shodně považovány zbytkem světa za jedny z bezpečnostně a politicky nejproblematičtějších a s nimiž si Írán vybudoval pevné vazby právě proto, že mají přístup k Rudému moři a leží doslova na dohled Saudské Arábie – největšího geopolitického rivala Teheránu. Od počátku 90. let 20. století vidíme zjevné posilování súdánsko-íránských vztahů, přičemž čím hůře v Súdánu bylo, tím vřelejší vztahy panovaly. Zatímco svět vydával na prezidenta Súdánu mezinárodní zatykač za genocidu, Írán stavěl v Chartúmu továrnu na munici, vyzbrojoval místní armádu a íránské lodě kotvily v Port Súdánu. Dokonce padly úvahy o vybudování nové námořní základny, která by byla vstupní branou do celého regionu. Opakovaně se objevily zprávy o tom, jak prostřednictvím Súdánu dodával Írán zbraně do Gazy a Libanonu výše uvedeným spřáteleným milicím bojujícím proti „malému Satanovi“ (což je íránské označení pro Izrael). Íránská africká zbraňová dálnice vedla buď po moři z Port Súdánu na Sinaj a dále podzemními tunely do Gazy, nebo skrze poušť mezi Súdánem a Egyptem, kde nebyla příliš efektivní kontrola státní hranice.
Družba opadla kolem roku 2016, kdy se Súdán rozhodl zcela pragmaticky vydat se do náruče Saudské Arábie, ústředního nepřítele Íránu. Důvody pro změnu strategického partnera byly jednoduché – Saudská Arábie leží doslova na dohled od súdánského pobřeží, má obrovskou ekonomickou sílu a zbraně vhodné k potlačení vlastního obyvatelstva dodá stejně spolehlivě jako Írán, jen o poznání méně kontroverzně pro okolní (rozuměj západní) svět. Mimochodem Saudská Arábie se po íránské šíitské revoluci v Íránu v roce 1979 stala hlavním spojencem USA v regionu, a tudíž spolupráce s největší zemí Arabského poloostrova je navzdory vnitřní povaze jejího režimu bez problému akceptovatelná i pro Američany (a potažmo Izraelce).
Teheránu nezbylo nic jiného než se přeorientovat na sousední Eritreu. Země přezdívaná KLDR Afriky se kromě režimu, v němž od roku 1993 neproběhly volby, vyznačuje dlouhým pobřežím se dvěma velkými přístavy, kde se dle zpravodajských informací vyskytovaly íránské raketové systémy a logistické sklady. V roce 2009 dokonce provedl Izrael dronový útok na konvoj zbraní určených pro Gazu, jehož součástí byl doprovod z řad íránských revolučních gard. Ačkoliv eritrejská vláda tato tvrzení opakovaně popřela, faktem je, že obě země k sobě mají blízko a nedávná zjištění o tom, že se v Súdánu objevily íránské drony, znovu otevřelo diskusi o tom, jak moc je vlastně Írán aktivní v afrických vnitropolitických konfliktech. V tomto kontextu musíme vnímat také nedávné kroky Izraele oficiálně uznat Somaliland jako samostatný stát, protože právě tento krok umožňuje lépe kontrolovat pohyby lodí a letadel v celém regionu. O Somaliland sice Írán také jevil zájem, nicméně jeho vliv byl eliminován nejen zmíněným Izraelem, ale také Spojenými arabskými emiráty, jež se v regionu rovněž angažují.
Zmínku si zaslouží také vztahy s JAR, které nejsou na rozdíl od Súdánu či Eritree definovány geostrategickým významem, nýbrž hospodářskou a politickou spoluprací. Ačkoliv dnes podléhá dovoz íránské ropy sankcím, čile se rozvíjí politická spolupráce v rámci platformy BRICS (původně Brazílie, Rusko, Indie, Čína, JAR), do které v roce 2024 Írán vstoupil. Aniž bych chtěla být jedovatá, nelze tvrdit, že by se zemím BRICS podařilo dosáhnout toho, co chtěly, a sice efektivně konkurovat Západu a vytvořit alternativní finanční instituce nezávislé na americkém dolaru. Naopak, s přistoupením každé další země čelící sankcím, vnitřním konfliktům a enormní chudobě se platforma stává spíše demonstrací velkolepého záměru s omezenou schopností cokoliv reálně změnit. Ukázkovým příkladem budiž společná námořní cvičení, z nichž to poslední proběhlo v lednu 2026 v jihoafrickém Simonstown. Pomineme-li, že Rusové vyvěsili jihoafrickou vlajku obráceně a netrefili se napoprvé do mariny, vyvolalo zapojení íránské lodě jihoafrickou vnitropolitickou krizi, protože na místo „pozorování“ se loď a její posádka zapojila do cvičení aktivně. Podobná situace se už ale opakovat nebude, protože íránské plavidlo bylo v minulých dnech potopeno americkými raketami v Perském zálivu, čímž éra společných cvičení skončila.
Linda Piknerová, Ph. D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101
