Česká právní úprava rozeznává dva základní typy pracovníků – zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“). Rozdíl mezi nimi je, že pracovní činnost zaměstnance naplňuje znaky tzv. závislé práce, jak ji definuje zákoník práce skrze několik pojmových znaků – vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, výkon práce jménem zaměstnavatele, dle jeho pokynů a osobní (výlučný) výkon práce zaměstnancem. Vláda však nyní chystá změnu této legální definice, která by v důsledku mohla zlegalizovat práci desítek tisíc lidí v rámci tzv. švarcsystému – co je vlastně švarcsystém a proč je pro stát škodlivý?
Švarcsystém je situace, kdy pracovní činnost fyzické osoby sice naplňuje znaky závislé práce, ale pracovník není de iure v pracovněprávním vztahu, ale tzv. „dělá na IČO“, tj. de facto pracuje v podmínkách zaměstnance, nicméně nemá běžnou pracovní smlouvu a místo toho fakturuje společnosti, pro kterou pracuje jako by byl její zaměstnanec, svou práci na své IČO. Hlavní motivací pro obě strany je snížení sociálních a zdravotních odvodů, jde tedy o (nezákonný) způsob daňové optimalizace. Celkově činí podíl OSVČ na pracovní síle v českém národním hospodářství cca 22 %, což nás v mezinárodním srovnání staví na první příčku v rámci průmyslově orientovaných zemí. České OSVČ jsou nadprůměrně zastoupeny zejm. ve stavebnictví a v kancelářských profesích (typicky IT). Švarcsystém v Česku kontroluje a postihuje Státní úřad inspekce práce (SÚIP), který posuzuje skutečný charakter pracovního vztahu bez ohledu na znění smlouvy. V současnosti pracuje v Česku na švarcsystém 6 – 12 % všech OSVČ, kdy rozptyl je dán použitou definicí, jejíž znění hodlá vláda novelou zákoníku práce v rámci implementace tzv. platformové směrnice změnit.
Základní problém, který formální OSVČ a faktičtí zaměstnanci vytvářejí, je nerovnost (zejm.) v daňové oblasti. Zde je však nutno poznamenat, že daňová výhodnost pro OSVČ neplatí univerzálně, neboť jí dosahují nejvíce středně a vysokopříjmové OSVČ. Naproti tomu nízkopříjmové OSVČ jsou daňově zatíženy srovnatelně se zaměstnanci a oproti středně a vysokopříjmovým OSVČ se u nich výrazně projevuje vyšší efektivní sazba zdanění. Snaha eliminovat švarcsystém by tak měla být zaměřena primárně na vysokopříjmové OSVČ. Proč? Protože vysokopříjmové OSVČ ze svých příjmů odvádí neporovnatelně menší část než zaměstnanci (někdy dokonce 5krát méně), avšak jsou minimálně stejnými uživateli služeb státu, které jsou hrazeny majoritně z daní a odvodů – OSVČ tak platí na daních a odvodech méně než zaměstnanec, ale ve stejném (ne-li větším) rozsahu jako oni užívají služeb veřejného zdravotnictví, školství, dopravy apod. – tyto služby hradí stát. OSVČ se tak švarcsystémem stávají černými pasažéry na druhou – jednak krátí stát na odvedených daních a odvodech a druhak požívají nikoli restriktivně veřejně dostupné státní služby, ale na jejich provoz přispívají (relativně k příjmům) mnohem méně. Ano, je třeba vnímat, že příjem u OSVČ ještě neznamená zisk, ale na principu to nic nemění. Není spravedlivé, aby na společně čerpané služby přispívala jedna část pracovního trhu nepoměrně více, ale čerpala stejnou měrou jako část zneužívající daňové operace. K návrhu na změnu definice vizte příští článek.
JUDr. Matěj Novák
