Demografická témata se v mých článcích objevují pravidelně. Stárnoucí populace, zvýšené výdaje na zdravotnictví a (nejenom) starobní důchody, přehřátý pracovní trh, nedostatečná podpora mladých rodin s dětmi. To vše je předmětem zkoumání odborné veřejnosti, tím pádem i objekt zájmu žurnalistiky a skrze ni i veřejnosti laické. Jedno nové téma se však nyní – zcela oprávněně – dostává čím dál více do veřejného prostoru – zařízení neoficiálně fungující jako domovy pro seniory, některé dokonce i jako domovy pro seniory se zvláštním režimem. O jaký fenomén jde a co stojí za jeho rozmachem?
Penzion pro seniory ve Lhotě na Kladensku, Domov u sv. Marušky v Bzenci, Hotel Schindlerův Háj ve Svitavách a mnoho dalších. Všechny tyto objekty poskytují pobytové sociální služby. Na první pohled se může zdát, že jejich provozovatelé jenom zareagovali na společenskou poptávku po místech v domově pro seniory, tj. osoby, které již nezvládají o sebe pečovat, která je v současné době – a bude i nadále – doslova astronomická. Jenže jak zjišťují nedávné kontroly těchto zařízení, podmínky, za kterých se tam péče klientům poskytuje, jsou nezřídka otřesné a zcela nevyhovující. Tato zařízení navíc nedisponují potřebným povolením, tj. nejsou registrována jako poskytovatelé sociálních služeb. Problém je, že takovýchto nelegálních zařízení je (podle odhadů) v tuzemsku přibližně sedmdesát a jejich kontrola je velmi roztříštěná – Ministerstvo práce a sociálních věcí dohlíží na dodržování legislativních požadavků a provádí inspekce, hygienické stanice zjišťují, zda domovy dodržují zdravotní a hygienické normy, úřady práce zase kontrolují, jak jsou sociální služby poskytovány a zda splňují podmínky pro financování.
Tomu, že takováto zařízení vznikají a fungují, se však nelze divit. Lidé z tzv. sendvičové generace (k tomu viz můj dřívější článek) jsou totiž často natolik zoufalí, že své rodiče raději umístí i v takovýchto zařízeních, protože péči o ně nezvládají ani časově, ani finančně. Proto tato zařízení, navenek prezentovaná např. jako penziony či ubytovací služby, kdy ale reálnou činností jde o zařízení pobytových sociálních služeb, mají dostatek klientů. Ti jsou pro ně výhodným byznysem, neboť jsou často příjemci starobních důchodů spolu s příspěvkem na péči, který v nejvyšším stupni činí cca 28 tisíc korun měsíčně, dohromady tak má klient měsíční příjem téměř 50 tisíc korun a je tak (bohužel) vysoce rentabilní. Základním problémem těchto zařízení nemusí být nutně špatná péče o umístěné osoby. Nebezpečí spočívá především v absenci jakékoli kontroly ze strany institucí státu, což může vést ke zdokumentovaným excesům jako hladovění, nedostatečná hygiena či neodborné poskytování léků. Toto všechno může být pro klienty v těchto zařízení život ohrožující.
Jediným skutečným důvodem, proč tato zařízení mohou existovat, je kritický nedostatek míst ve státních či krajských a městských zařízeních, což je také argument, kterým se provozovatelé nelegálních domovů pro seniory velice často ohánějí. Krátkodobým řešením se tak jeví zesílení kontrol odhalených zařízení a terénní tipovaní těch možných s následnou kontrolou. Dlouhodobé řešení je jediné – zvýšení počtu volných lůžek v oficiálních, registrovaných a kontrolovaných zařízeních přímo určených k poskytování pobytových sociálních služeb odborným, kvalifikovaným a školeným personálem.
JUDr. Matěj Novák
