Matyáš Novák

Asi každý z nás se někdy skrze vzdálený přístup podíval do katastru nemovitostí (dále v textu jen „katastr“). Jedná se o veřejně přístupnou databázi, ze které mohou zájemci seznat širokou škálu informací, neb se jedná o soubor údajů o nemovitostech na území České republiky, obsahující popis jednotlivých nemovitostí (pozemků a staveb). Za velice důležitou součást je nutno považovat evidenci vlastnických a jiných věcných práv (např. služebností) k těmto nemovitostem. Zjednodušeně řečeno lze v katastru dohledat, kde se nachází konkrétní nemovitost, její využití a též její (spolu)vlastníky. A právě tato otevřenost a přístupnost dat se zdá býti do určité míry problém.

Státní služba – vděčný terč nekonečné kritiky. Pro mnohé je státní služba (v laickém prostředí „prostě úředníci“) něco těžko uchopitelného. Lidé mimo tento (doslova) ekosystém vlastně ani pořádně neumí říct, co to ta státní služba je, neumí definovat, co vykonává a čím se zabývá. Všichni ale naprosto bezpečně ví, že je přebujelá, úředníci přeplacení a dle některých navíc líní a arogantní. Vláda nedávno představila koncept „Státní služba 2.0“, což, jak sama uvádí, je studie, která shrnuje hlavní poznatky o fungování státní služby a navrhuje směr její další modernizace a její výstupy budou sloužit jako jeden z hlavních podkladů pro přípravu Akčního plánu pro rozvoj lidských zdrojů, který navrhne konkrétní opatření pro další profesionalizaci, rozvoj kompetencí zaměstnanců a modernizaci personálního řízení v úřadech. Pojďme se na tento dokument podívat blíže a zodpovězme otázku v názvu článku.

Všichni v České republice – od ekonomů, přes politiky až po úplně obyčejné občany naší země – ví, že Česko stárne. Ví také, že stárneme rychle. Ví také, že demografické změny jsou poměrně dobře předvídatelné, takže se na ně dá připravit o něco jednodušeji než na jiné, podobně zásadní změny. Stejně tak ale také ví, že vědět nestačí, je třeba spolu s věděním také chtít. A chtít znamená reálně se na zásadní demografickou změnu připravovat: vytvářet plány, zajišťovat prostory, pracovní síly a zejména financování. Zdá se však, že české politické vedení chce jenom vědět.

V minulém článku jsem se začal zabývat tématem vysoce aktuálním – právě probíhajícím přijímacím řízením na střední školy. Jedná se období velkého psychického vypětí na všech „frontách“ od žáky, přes rodiče až po příslušné pracovníky společnosti CERMAT zajišťující testování. Zamýšlel jsem se nad tím, jak by měla vypadat reforma přijímacího řízení a navrhl jsem zavedení minimální bodové hranice, modelu „nejprve test, poté přihláška“ a na konci jsem kvitoval zdařilou (alespoň částečnou) digitalizaci celého procesu. Co dalšího by dle mého mělo být v této oblasti zavedeno?

Právě nastávající období roku je v oblasti školství spojeno s psychicky extrémně náročnými týdny nejen pro školáky, ale i pro jejich rodiče a učitele – čas „přijímaček“ je totiž tady. Výsledek přijímacího řízení na střední školu je pro školáka zcela zásadní okamžik v jeho životě, neboť může významně ovlivnit jeho budoucnost. Po dlouhá léta se hovoří o reformě, která by měla přijímací řízení zefektivnit, zracionalizovat a zdigitalizovat. Co by mělo být dle mého mínění v tomto směru realizováno a povedlo se již něco?

Je málo ekonomických ukazatelů, které jsou takovým strašákem pro celou zemi, jakým umí být rostoucí nezaměstnanost. Ztráty pracovních míst v nadměrném měřítku znamenají ztráty příjmů, existenční finanční problémy, pokles koupě-schopnosti ústící ve zpomalení výkonnosti ekonomiky celé země, což nakonec pocítí i ti zaměstnaní. Jaká je aktuální situace ohledně nezaměstnanosti v České republice s výhledem na následující měsíce?

Není to tak dávno, co bývalá vláda premiéra Petra Fialy představila návrh zákona o státním rozpočtu pro rok 2026, který byl hojně kritizován odbornou veřejností (mimo jiné) za to, že součástí tohoto návrhu nebyl rovněž rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury, pročež byl návrh celkově považován jako předložený v rozporu se zákonem. Tímto tématem jsem se v dřívějším článku zabýval. Uplynulo pouze pár měsíců a odborná kritika se vrátila, tentokrát ovšem již vůči nové vládě premiéra Andreje Babiše a za jiný „prohřešek“. Co je špatně tentokrát?

Dlouhodobě slýcháváme od ekonomů, že je pro současnou generaci lidí od 20 do 40 let nesmírně důležité, aby si začali včas a v dostatečné míře spořit prostředky na období jejich postproduktivního věku. Drtivá většina z této věkové kategorie si nějakým způsobem skutečně šetří a cítí se tak zajištěni na dobu, kdy již nebudou mít příjem z pracovního procesu, čímž de facto reflektují současnou negativní demografickou situaci a s tím spojené budoucí problémy českého důchodového systému. Jenže jak se ukazuje, ne všechny způsoby šetření jsou skutečně výhodné pro ty, kdo si šetří.

Ve vztahu k české justici se krom „mediálně šťavnatých“ kauz řeší v poslední době více „normálních“ témat – zejména zvyšování platů nesoudcovského personálu a v posledních týdnech především nápad nového ministra spravedlnosti na zeštíhlení soudní soustavy v podobě rušení (některých) okresních soudů. Jedná se o dobrý nápad sledující úspory nebo toto opatření přinese více problémů než užitku?

Daňová soustava každé země je páteří jejího ekonomického fungování z rozpočtového prizmatu, neboť státy nemají jiné příjmy (pomineme-li obdobná plnění jako má Česká republika jakožto členský stát Evropské unie), než jsou právě daně a platby podobného charakteru (např. cla a pojistné). Nastavení daňové soustavy, tzn. co a jakou mírou se daní, je proto naprosto zásadní z hlediska dlouhodobého prosperování dané země. Pojďme se podívat na českou daňovou soustavu a její bolavá místa.

Dvacátá léta současného století jsou pro mezinárodní obchod a finanční trhy obdobím na výsost dynamickým, neboť ve vteřinách mizí v nenávratnu finanční prostředky v řádech bilionů korun či se náklady, které se propisují do konečných cen zboží a služeb, mění co do výše o desítky procent ze dne na den, někdy doslova z hodiny na hodinu. Čím jsou tyto výkyvy způsobeny a kde můžeme vidět jejich projevy?

V minulém článku jsem se zabýval teorií a vyjasnění pletení některých pojmů s dojmy ohledně platů a mezd. Nabízím nyní druhou část, kdy tématem je minimální a zaručená mzda spolu s nekorektním operováním ohledně nominálního růstu platů a mezd.

Mzda, plat, příjem, výdělek. Různá pojmenování pro nedílnou součást našeho (ekonomického) života. Od výše těchto částek se odvíjí naše životní úroveň, tj. jde o ukazatele toho, jestli se máme – jako jednotlivci, ale rovněž jako větší sociální celky (partneři, rodina, zaměstnanci, obyvatelstvo města, kraje nebo celé země) – dobře nebo špatně. Přesto, že jde o zcela zásadní a základní mikroekonomický ukazatel, tak se ve veřejném mediálním prostoru neustále zaměňují pojmy či se tyto manipulativně vykládají. Pojďme do toho vnést trochu světla.

Na téma odhadů vývoje světové populace bylo napsáno mnoho, neboť zdroje naší planety nejsou neomezené a téma přelidnění rezonuje společností již několik desetiletí. Jak vypadá situace lidstva na počátku roku 2026 a co můžeme očekávat do budoucna?

Pay gap (též gender pay gap) neboli v doslovném překladu „platová mezera“ je situace na pracovním trhu, kdy ženy berou na srovnatelných pracovních pozicích se srovnatelnou kvalifikací a praxí průměrně menší plat či mzdu než jejich mužské protějšky. Tato rozdílnost v příjmech (odtud pay gap) je tedy podmíněně dána toliko pohlavím (odtud gender), nikoli erudicí či schopnostmi konkrétního pracovníka, resp. pracovnice.

Asistovaná sebevražda neboli eutanazie je emočně výbušné téma, protože se niterně dotýká toho nejcitlivějšího v našem životě – smrti. Po dlouhá léta se v České republice vede, možná lehce zbytečně vyhrocená, debata o tom, zda tento institut, který patří ve světě k výjimečným, zavést i do českého právního řádu či zda jej en bloc odmítnout jako něco (nejen) morálně nepřijatelného.

Je dobře známým faktem, že Češi jsou skutečnými milovníky slev a slova jako „Výhodné“, „Megaakce“, „Nejnižší“ nebo „Zlevněné“ jsou pro ně pověstným červeným hadrem na býka. Češi doopravdy slevy zbožňují, což dokládá fakt, že téměř 65 % veškerého zboží prodaného v České republice je prodáno v rámci slevové akce , takže můžeme konstatovat, že červený hadr je více než funkční a obchodníci dobře ví, co na Čechy platí.

Německý průmysl je dlouhodobě pod tlakem vysokých cen energií, což je pro zemi s vysokou mírou industrializace (tj. s vysokou energetickou náročností) vždy zásadní hospodářský problém. Tamní vláda proto od začátku tohoto roku zavedla tzv. německý energetický tarif. O co jde a jak vypadá česká reakce?Německý průmysl je dlouhodobě pod tlakem vysokých cen energií, což je pro zemi s vysokou mírou industrializace (tj. s vysokou energetickou náročností) vždy zásadní hospodářský problém. Tamní vláda proto od začátku tohoto roku zavedla tzv. německý energetický tarif. O co jde a jak vypadá česká reakce?

Energetický mix, resp. celý obor energetiky, je v posledních letech zcela zásadním politickým a zejména pak ekonomickým a též ekologickým tématem. Data ohledně globálního oteplování či události kolem války na Ukrajině (a navazující energetická krize) jenom potvrzují, jak zásadní pro bezpečnost evropských zemí jsou dostupné a stabilní zdroje pro výrobu elektrické energie. Jak si v tomto směru stojí Česká republika?

Dlouhá léta slýcháme české politiky hovořící o vizi transformace Česka z toho, čemu se lehce pejorativně říká „montovna“, tj. ze země převážně se orientující na (zejm. automobilový) průmysl a manuální práci obecně, na něco, co je nazýváno „mozkovnou“, tj na zemi, která je lídrem v oblasti inovací, vědy a výzkumu. Odpovídá těmto politickým proklamacím stav české vědy z hlediska její podpory co do financování?

Téma důchodů se v mých článcích objevuje s železnou pravidelností. Důvodem je skutečnost, že se jedná o největší výdaj v rámci českého státního rozpočtu a dále fakt, že se situace kolem důchodového systému v Čechách nevyvíjí dobře z hlediska demografického a v návaznosti na to i z hlediska ekonomického. Tentokrát se zaměřím na to, jak se na téma českých důchodů dívat prizmatem věku, kterého se Češi statisticky dožívají ve zdraví bez nutnosti dlouhodobé a intenzivní lékařské péče.

V Česku funguje zdravotnictví v určitém schématu, jehož hlavními aktéry jsou zdravotní pojišťovny, poskytovatelé zdravotních služeb a pojištěnci (pacienti) spolu se státem. Jaké jsou vztahy mezi těmito subjekty a jak hospodaří zdravotní pojišťovny?