Olga Walló: Stará žena v boji s vlastní hlavou

Ajajaj, diagnóza zní covid. Paní doktorka mi to sděluje věcně a pozoruje mne ostražitě. Paní doktorky si vážím, kdysi - už je to hodně let, ale mně se, hehe, teď ty počty nějak pletou - jsem zas měla nějakou tu svou obvyklou nemoc a na místě staré paní doktorky seděla doktorka úplně mladá, která právě převzala její praxi. Vážná, soustředěná a napjatá. Místo obvyklých antibiotik mě odeslala někam jinam se slovy: „Víte, bude to lepší, když tam zajdete, já ještě nemám tu zkušenost, nejsem si jistá..." 

Leckdo by je četl jako omluvná, ale mě připadala spíš soustředěná, s vnitřním záměrem. (Tehdy jsem ještě pracovala ve svém oboru a do mé kvalifikace patřilo chápat emotivní sdělení  v hlase spíše než obsah vysloveného.)

A ovšem, měla pravdu - a já k ní úctu. Od té doby mi pomohla - i zcela zásadně - ještě mnohokrát, ta úplně nenápadná obrýlená paní. Vzájemně to o sobě víme, a proto se mnou může mluvit úplně stručně. Zkrátí tím čas, kdy ji mohu nakazit, krom jiného. Stručnou instrukci si zapamatuji lépe.

To hlavní víš/ a víc se nesmí říci

(Každý z nás myslí jinak a já, stará žena, holt ve verších, co naděláš.)

Tím jsem vám (a taky sobě) chtěla sdělit - jsou i chvíle, kdy podobnou zprávu člověk ocení -  že obdivuhodní, normální, schopní a spolehliví lidé existují. A je na ně pěkný pohled!

Tak, a co jsem to vlastně hodlala napsat - a co teď asi nenapravitelně utonulo v povodni překlepů, poryvech mozkové mlhy a zoufalých přehmatech na klaviatuře tak důležitých klapek, jako je "Save as"?

STARÁ ŽENA VYJÍŽDÍ SERPENTINY, ano, název si vybavím, následovaly formulace načechraně zálibné a chlubné. V podstatě že stará žena ještě umí řídit a že ji to na úzkých silničkách, které šplhají po ostrých bazaltových vyvřelinách ostrova Gran Canaria od moře do dvou kilometrů, napíná i baví. 

Když ona pýcha předchází pád, měla jsem to tak dobře sesumírované, bylo to o životě na sopce a o dlouhém žhavém  a suchém létu, kdy se žilo z vody v nádržích, naplněných zas za deštivé zimy... O letních zásobách sněhu... O statečné zemi, kde přepych nese název chladný nápoj. A kterou teď živí tisíce a tisíce lidí rozvalující se u bazénů a lijících do sebe hektolitry all inclusive . Pak něco o kontrastech a paradoxech a o jiné vážné mladé ženě, také soustředěné a schopné: flinkáme se po promenádě nad mořem a vedeme small talk o tetování.

-  Zajímavé, že mezi blaženými ovečkami na Kanárech je vlastně k vidění méně tetování než v letní pražské tramvaji!

-  Češi se zřejmě vůbec nebojí času.

- Ať se zdobí nebo vyjadřují nebo sebevytvářejí nebo autentizují až do extáze, ale... to bych nedělal, to je tak definitivní,  říkával jeden muž velmi mi drahý. (Když mluvil o sebevraždě, tohle je hrubě nekorektní zneužití citátu)

Mladá žena tetovaná není. „Ale já jsem chtěla, když jsem byla hodně mladá,” říká mladá žena, „chtěla jsem jediné slovo, ale na čelo: PARADOX”

„A celý život bys nosila na čele banalitu,” míní stará žena a už ví, že  měla raději mlčet. Ten unikavý a nenapsatelný článek o Kanárech...  měl končit obrazem stovek a stovek stožárů na pobřeží, jejichž vrtule se tam stříbrně točí, čerpají a odsolují vodu. Třeba to zkusí příště, ta stará žena, teď už jí je slabo a taky má hlad. Vida, hlad, zdroj radosti. Paradox, slovo tak obsáhlé, že ztrácí všechen smysl, kdo chce nějaký najít, tady a teď, musí nakonec napnout sluch a soustředit se na tón hlasu. Ďábel tkví v detailu, odpusťte staré ženě.